Neděle začala doma. V kuchyni se připravovalo hovězí sous-vide, pekly se bramboráky a voněla polévka z pečené zeleniny. Amálka samozřejmě u všeho asistovala. Ostatně, co kdyby jí něco důležitého uniklo?
Pak jsme vyrazily na procházku.
Podzim se letos opravdu vydařil. Sluníčko, barevné stromy, cesty lemované zelení a louky, na kterých je pořád co objevovat.
Amálka běhala na volno, očichávala každý zajímavý kousek země a čas od času se otočila, jestli jsem ještě za ní. Naše společné procházky mají svoje kouzlo. Každá si jdeme svým tempem, ale pořád patříme k sobě.
Cestou jsme si udělaly zastávku na občerstvení.
Já jsem si dala pivo a chleba s tvarůžky, Amálka obsadila židli vedle mě. Seděla tam jako zkušená návštěvnice restaurace, rozhlížela se kolem a tvářila se, že je všechno naprosto v pořádku.
Samozřejmě se trochu zajímala o můj talíř. Ale opravdu jen trochu. 😊
Nakonec skončila u mě na klíně. A mně v tu chvíli došlo, jak málo člověk potřebuje ke štěstí.
Žádné velké plány. Žádný spěch. Jen příjemná podzimní neděle, pět kilometrů v nohách a malá černá chlupatá společnice, se kterou je život šťastný.
A víte co? Přesně takové dny mám nejraději. ❤️



Napsat komentář