Na náhody nevěřím. A když si dnes vzpomenu na to, jak se k nám dostal Eliottek, mám zase o důvod víc.
Moje kamarádka Jana má chovatelskou stanici sussex španělů. S Ivouškem jsme tehdy mluvili o tom, že bychom si pořídili pejska. Jenže naše představy se poněkud rozcházely. Já jsem chtěla malého chlupatého společníka, něco jako je dnes Amálka. A Ivouškovi se sussex španělé zrovna dvakrát nelíbili.
Pak se ale objevil Eliottek.
Vzala jsem si ho na klín. Chvíli tam seděl a pak mi úplně samozřejmě počůral sukni.
Jana se na mě podívala a prohlásila: „Pokud si ho nevezmeš, žádného jiného psa si nezasloužíš. On si tě vybral.“
A měla pravdu.
Od té chvíle jsem byla jeho.
Ne on můj. Já jeho.
Eliottek byl osobnost. Milující, oddaný, ale také pořádně majetnický. O svou paničku se nehodlal dělit vůbec s nikým.
Zvlášť komické to bylo v závěru Ivouškova života. Měla jsem doma dvě děti, které o mě soupeřily. Jedno dvounohé a druhé čtyřnohé.
Ivoušek Eliottka občas pošťouchl nohou, Eliottek mu zase podrazil hůlku. Každý měl své metody, jak dát tomu druhému najevo, kdo má u mě přednost.
A já byla mezi nimi.
Pak jsem se rozhodla nechat Eliottka vykastrovat. A najednou jako bychom otevřeli dveře do jiného světa.
Pořád to byl můj Eliottek. Pořád nejšťastnější doma, na našem dvorečku. Ale už k nám mohli přicházet návštěvníci. A my jsme zase mohli vyrazit mezi lidi.
Náš svět se rozšířil.
A přece v něm zůstávalo jedno místo, které měl nejraději. Náš domov.
A také jedna výjimečná psí kamarádka. Lotka, hovawartka, která byla nejspíš jeho největším a možná i jediným opravdovým psím přátelstvím.
Skoro čtrnáct let jsme patřili jeden druhému. Přišel ke mně jako malé štěně, které si mě vybralo, a zůstal mým věrným společníkem.
Některé lásky se nedají nahradit. A ani se nahrazovat nemají.
Eliottek nebyl pejsek pro každého. Měl svou hlavu, své názory a naprosto jasno v tom, koho miluje.
A já jsem měla jasno také.
Byl můj. Se vším všudy.
A dnes je tu Amálka. Úplně jiná, svá, s vlastní povahou a vlastními nápady.
A přesto v ní někdy poznávám Eliottka.
Možná právě proto, že některé lásky v nás zůstávají napořád.


Napsat komentář