Včera byla jedna z nich.
Na Dvorečku jsme poprvé opravdu vařily venku. Ne grilovaly, ne opékaly něco na ohni. Prostě vařily.
Oheň hořel, hrnec stál na plotně a kolem byl ten náš obyčejný dvorečkový svět. Pergola, zahrada, podzimní vzduch a samozřejmě Amálka, která měla všechno pod naprostou kontrolou.
Začaly jsme pórkovo-bramborovou polévkou. Úplně obyčejnou. A možná právě proto byla tak dobrá.
Pak přišlo na řadu maso se zeleninou. Žádný spěch. Přiložit, zamíchat, ochutnat, zase chvíli počkat. Mezitím obejít zahradu, podívat se, co dělá Amálka, a zase se vrátit k hrnci.
A najednou nám došlo, že přesně kvůli tomuhle jsme si to tady celé postupně budovaly.
Ne kvůli dokonalé venkovní kuchyni. Ne kvůli fotografiím. Ale kvůli dnům, jako byl ten včerejší.
Kdy nikam nemusíme.
Kdy můžeme sedět u ohně, vařit něco dobrého a být prostě doma.
U nás.

Napsat komentář