Je teprve listopad. Do Vánoc zbývá ještě několik týdnů, ale u nás už se peče.
Na kuchyňské lince leží rozválené těsto, vedle čekají plechy a na nich jedno prasátko vedle druhého. Malá perníková štěstíčka.
Mám ráda právě tohle období. Ne samotný předvánoční shon, ale chvíle, kdy se domov pomalu mění. Kdy se z kuchyně line vůně koření a člověk začíná přemýšlet, komu letos udělá radost.
Letos jsem se pustila do prasátek pro štěstí. A nezůstalo jen u nich. Přibývají také rybičky a zvonečky.
Každé z těch malých štěstíček jednou někomu udělá radost. A právě to mě na jejich přípravě baví nejvíc.
Možná nejsou všechna úplně stejná. Ale to ani nemají být. Jsou dělaná doma, s radostí a pro konkrétní lidi.
Válení, vykrajování, skládání na plechy. A pak zase další těsto, další plech a další várka.
Není to žádná velká událost. Jen obyčejné listopadové pečení.
Ale právě při takových chvílích si uvědomuji, že Vánoce nezačínají až rozsvíceným stromečkem.
Začínají mnohem dřív.
První vůní perníčků. První ozdobou. Prvním malým dárkem, který chystáme pro někoho druhého.
A možná také tou příjemnou představou, že se zase sejdeme.
Vánoce mám ráda i pro jejich atmosféru. Pro světýlka, pečení, tvoření a drobné radosti.
A tak si letos to těšení trochu prodloužím.
Protože štěstí nemusí být velké.
Někdy má podobu malého perníkového prasátka. 🐷

Napsat komentář